Černobílé štěstí

O pejskovi jsme uvažovali. Chtěli jsme psa chlupatého, velkého a hlavně - kluka. Za dlouhých zimních večerů Tom vygooglil, že existuje plemeno Karelský medvědí pes a že jsou to moc zajímaví chlupáčci, se vztyčenáma ušima a ocáskem smotaným nahoru. Já jsem pak jednoho krásného letního dne vygooglila chovatelskou stanici Moravský medvídek a napsala do Bukové u Prostějova neškodný email. Že bychom plemeno chtěli někdy vidět a zda se můžeme přijet podívat. Odpověď: "Přijeďte, máme štěňata." Nadšení se střídalo se spoustou otázek a pochybností. Mají štěňata! K odběru za necelé dva týdny! Ale chceme opravdu loveckého psa, a do bytu? Třetí patro bez výtahu? A co náš kocour, co když se vzájemně nesnesou?

Maminka mi říkala, že když má někdo psa na velké zahradě a nevšímá si ho, je to mnohem horší, než když je pes v bytě, ale věnuješ mu spoustu svého času. A jednou jsem slyšela od cvičitele asistenčních psů, že psovi stačí ke štěstí půl čtverečního metru: u nohou svého pána! A to jsou moudrá slova.

Od první srpnové soboty, kdy jsme si Ešíka - tehdy to bylo pěti kilové černobílé klubíčko - přivezli domů, pádí naše životky překotně kupředu: venčení, krmení, venčení, hraní, venčení, krmení, výcvik, venčení, veterina, venčení, výcvik, venčení, hraní, venčení, výcvik, venčení, dieta, venčení, krmení ... jako na kolotoči! Když se při tom všem pobíhání na malou chvíli zastavíme a pořádně rozhlídneme, je nám dobře a jsme šťastní.

Kámoši jak hrom, jak Jerry&Tom

Alex, náš bytový kocour, si nejspíš myslel, že tu divnou, černobílou kouli zase brzo odvezeme. Nejspíš TO někomu jen hlídají - dočasně... Po pár dnech, kdy TO pořád zůstavalo u nás v bytě, jsem té,ěř plasticky viděla obrovský otazník na Alexově čele. Ešovi se kocourek naopak moc líbil - byli zhruba stejně velcí a brzy zjistil, že s tím divným pejskem, co umí šplhat  je docela zábava: Když chytnu jeho ocas do tlamy, srandovně se vzteká. Na přivítanou ho vždycky řádně oslintal a pocuchal mu kožuch. Přestože se od sebe postupem času výškově i váhově vzdalovali, stali se z nich dobří spolubydlící.

V prosinci musel Alex na velkou operaci - měli jsme strach, aby ho Eš po návratu domů nechtěně neporanil, aby mu nepotrhal stehy, táhnoucí se přes celé vyholené bříško. Zbytečně: Eš kolem malého maroda chodil s téměř posvátnou úctou. Nejednou jsem musela Alexe zavolat do pokoje, aby mohl Eš projít dveřmi. Tak moc byl opatrný!

Asi za měsíc se Alex úplně zahojil, začal pěkně přibírat, jizvy se mu zacelili a oholená místa krásně obrostla novou, heboučkou srstí. Jakoby se mu vlila nová krev do žil a on podruhé objevil, že máme doma psa! V té době už ovšem mnohem většího a sedm krát těžšího, než on!

Společné hry neustále vypilovávají. Občas vidíme našeho loveckého psa s kocourem sedět bok po boku na parapetu mezi rozkvetlými Phalaenopsis, honí se kolem/na/přes sedačku, lezou po její opěrce, válí se pod konferenčním stolkem a navzájem se provokujou. Nevycházíme z údivu, když na pochrupkávajícím Ešovi najednou přistane kocour, zasekne mu drápy kolem hlavy a zakousne se mu do horního pysku. Pojď si hrát!! Ešík jen překvapěně zvedne hlavu a čeká, až z něj ta potvora, co vládne našemu bytu, sleze.

Poslušnost aneb s kokinkama nejdál dojdeš

Dříve jsem si malovala, jak můj pejsek poslechne vždy a hned napoprvé, jak budu důsledná a všechno pošlape jak na drátkách. Další fází, která nastala záhy, byl velmi silný dojem, že pejsek se sice možná někdy něco naučí, já ale nikoli. Mockrát jsem se zauzlovala do vodítka a trvá mi věčnost pochopit, jak má cvik či povel správně vypadat. Ešoun ho pak zmákne během chvilky. Závisí pak ale zcela na jeho náladě, zda se rozhodne povel splnit. Občas si u toho demostrativně zívne. Je to pes lovecký, tudíž prý přirozeně utíkací. Byli jsme zrazováni od venčení na volno a upozorněni, že 100% přivolání ho nikdy nenaučíme. Zatím je malý, v pubertě to bude hořší, ale teď neutíká a já se až úzkostně držím hesla: Hlavně, ať přijde na přivolání, ostatní je je jenom bonus. Máme moc šikovné a trpělivé výcvikářky, takže kromě povelu "ke mněěě!" už umíme i pár "bonusových" cviků, které pořád vypilováváme: sedni, lehni, vstaň, štěkni, mrtvý pes, válej sudy, slalom mezi nohama, osmičku mezi nohama, hop, pusinku!, trénujeme zůstaň, k noze, obraty ... a samozřejmě Fuj! a Ne(smíš)!

Nejoblíbenější kokinka, díky nimž je ochoten předvést nějaký ten cvik, je játrová psí buchta. Nepohrdne ani kousky vařeného srdíčka či masínka - tvrdé psí suchárky a piškoty pak samozřejmě plive.. Hlavní je, pejska moc nerozmazlovat!

Dieta

Malá štěňata neustále něco olizují a cpou do tlamy. Obzvláště pak cizí hovínka, papírové kapesníčky, kamínky, no prostě čím větší fujtajblík, tím lepší! Náš malý půlroční pejsek si nacpal do bříška něco špatného a ouva, udělalo se mu zle. Celou noc zvracel, páníčci bděli nad tou hromádkou neštěstí, umývali z podlahy vše, co z ní vyšlo - ať už horem, či spodem. Několik telefonátů na veterinární pohotovost, nabrat vzorečky na rozbor a ráno pěkně na rentgen. Vyfasovali jsme antibiotika a byli poučeni o dietě. 

Jakmile se našemu nebožátku udělalo lépe, navařili jsme kuřátko a k němu ve vývaru pěkně do měkka rýži a mrkev. Vzniklou směs Ešíček precizně cedil mezi zuby, polykal pouze kousky kuřete a nežádoucí zbytky plival všude kolem misky. Druhý den měl už takový hlad, že neustále hledal, co by snědl. Když jsme se to odpoledne vrátili z obchodu, našli jsme ho ležet ve špajzce na rozcupovaném pytli, s nacpaným břichem, pěkně uprostřed hromady granulí. A bylo po dietě.

Zajíci na Mendláku

V rámci výcviku! Odpovídám na dotaz, proč na Kraví horu za babičkou raději nejedeme autem. Už z dálky vidím přijíždět trolejbus - ten bychom mohli chytit! Běžíme tedy bok po boku, Eš pěkně na vodítku. Ačkoliv jsem měla vyhlídnuté až druhé dvěře, Eš se rozhodl nastoupit už těmi prvními - není čas, ztrácet čas! A zastoupil mi cestu. Abych do něj nevrazila, musela na místě zastavit. Nečekaný manévr ovšem nepochopila horní polovina mého těla, která volně pokračovala vpřed. Výsledek byl rozkošný - asi dvacet přihlížejících, plný trolejbus i kamery instalované okolo, ti všichni byli svědky mého neúspěšného odlovu zajíce. Rozpleskla jsem se jak dlouhá, tak široká! Maminko, děkuji, žes mě naučila dávat si při pádu ručičky pěkně před sebe! Eš nevěděl, co to vyvádím. S ušima dozadu a vrtícím ocáskem mě hned kontroloval Snad nějaká nová hra? To nic, pojď, nastoupíme tudy - neobvyklému zážitku jsem se křenila ještě dvě další zastávky. No uznejte, jak často se válíte na zastávce po zemi?

Žárovka ke svačině aneb proč mít doma kysané zelí

Telefonát: Průšvih! Eš sežral žárovku! -- Jak jako sežral? Rozkousal? V tlamě nic nemá? Ani v packách žádné střepy? A dovádí, jako by se nechumelilo? Jdu volat na veterinu!

Co se asi honlo hlavou pejskovi: ... nuda v Brně ... rozkoušu třeba krabici s nářadím, jéé, paníčci tu mají schovanou plastovou krabici se žárovkou - tak když už jsem v tom ...     - Z úsporky zbyly cupánky.

Na radu odborníků dostal Eš celý pytel kysaného zelí - pokud by měl nějaké střepy v břiše, pěkně by se do něj zapíchaly, zabalily a vyšli ven..

Štěstí stálo při nás, jediný následek této lapálie byly větry, které u nás další večer duly.

Copperfield u pošty

Ve schránce leží oznámení o zásilce- možno vyzvednout na poště Renneská už dnes, do 18 hodin. Hurá, na balíček čekám, to stihneme! Tak honem, Ešíček, košíček, náhubek, vodítko, kokinka, boty, čepice, občanku, šalinkartu.. jo a ještě pytlíčky na bobečky a utíkáme! Chytli jsme šalinu, máme tedy jednu zastávku k dobru. Před poštou jsme čtyři minuty před zavíračkou. Ešíčku, já tě tady uvážu a hned jsem zpátky: "Čekej!" Na poště kromě jedné paní a mě nikdo není, běžím tedy k volnému okýnku. Poštovní úřednice je sice rozvážná, ale naštěstí poměrně rychlá. Dvakrát si podezřívavě prohlíží fotografii na občance a mě v čepici a v bundě s blátivýma stopama od psích tlapek. Slyším dvě nervózní štěknutí, nicméně do tří minut se obracím k odchodu. V tom otevře jediná další zákaznice dveře a překvapeně vyjukne - dovnitř se jak velká voda hrne Ešíček (má 8 měsícu a téměř 25 kilo) ... a vítá mě, jako bych byla pryč nejméně půl roku! Kde máš obojek? Neokusuj mi to ucho - ano, taky tě mám ráda! Ne, ten balíček mi nekousej! No ano, pusinku mi dej, to víš že ano! Zní prázdnými prostory můj monolog.

Venku leželo vodítko, obojek i náhubek pěkně srovnané - náš pes je Copperfield! Nasadili jsme vše zpátky na své místo a zvesela pokračovali dál, na prochajdu..

Kousnutí od vlkodlaka

Kousek od našeho bytu se potkáváme s vlkodavem. Ani jako štěňátko se mu Eš nelíbil a pes po něm startoval. Je velký a poměrně těžkopádný, takový zdánlivě lenochod, Ešík mu tedy pokaždé utekl a k fyzickému konfliktu nedošlo.
Jedno ráno, to měl Ešík už skoro rok, se naše cesty po delší době zkřížily. Eš, tou dobou už téměř roční puberťák, byl na volno s náhubkem,. Jakmile jsem Balooa zaregistrovala, chytila jsem si Ešíka za obojek. V tu chvíli vlkodav uviděl nás. Šel na volno, bez náhubku, jako vždy. Okamžitě vystartoval a šel velice zlostně po Ešovi. Potkali jsme se zrovna v úzké ulici v zatáčce, měl to k nám asi pět metrů, pro něj pár skoků. Pes nás nejdříve těsně oběhl a zatarasil únikovou cestu. Chtěl se dostat k Ešovi z různých stran, vykryla jsem jsem jeho útok zleva a když pak to zkusil zprava zezadu, v cestě mu stála moje paže. Bránila jsem nás oba, NENECHÁM si pokousat svého psa!! Nezbyl mi žádný čas na přemýšlení. Baloo kousnul, zařvala jsem bolestí, to už ale doběl i jeho páneček a sundal ho z nás. Celé to drama trvalo jen pár sekund, šok se dostavil po nějakých dvou minutách, kdy jsem se sesypala a domů šla v slzách.
Výsledek setkání byl naštěstí poměrně dobrý: na paži mi zbyl obtisk stoliček (měnil barvy od modré přes fialovou až po zelenou a žlutou) a tři díry po tesácích, cca 2-3 mm velké. Bolelo to jak čert, musela jsem letět k doktorovi, ten se mi v tom šťoural, poslal mě na RTG a Baloo musel 2x na veterinární vyšetření kvůli vzteklině -  to abych nemusela na infekční chodit já. Zhruba za 3 týdny se modřina krásně vstřebala, dírky po zubech se zatáhly a zůstaly po nich malé a ještě menší jizvičky. Ale hlavně: Ešík vyvázl zcela nezraněn, uf!! 

Páníček vlkodava se moc omluvil, jako bolestné jsem dostala velkou čokoládu, oplatky a hlavně příslib, že pejsek bude od teď buď na vodítku, nebo alespoň s košíkem! Ale upřímě - kdo by tomu věřil?

Ešík je zrcadlo aneb dvě diametrálně odlišné reakce na ohňostroje během jediné hodiny

Sobota večer, na balkóně věším prádlo a 15ti měsíční Eš leží vedle.. najednou rána jak z děla, šíleně jsem se lekla, srdce mi vyletělo až do krku.. Ešík se mohl zbláznit, na ohňostroj začal okamžitě štěkat jak pominutý. Sakra, to byla chyba! Letěla jsem pro piškotky a po pár sedni a pac jsme zbytek ohňostroje ustáli poměrně v klidu. Po chvilce začal další ohňostroj – Eš vyletěl z koupelny, kde spal, a začal bláfat na otevřený okna. Tentokrát už jsem byla připravená – pokračovala jsem v pilování nehtů a říkám Ešovi co nejlhostejněji: „Co blbneš, se nic neděje, ne? Simtě.“ Eš na mě kouknul, pak na pánečka, který ani nehnul brvou, pak kuk zpátky na ohňostroj; sedl si na sedačku a hleděl na zbytek ohňostroje úplně v klidu. Vždyť panička řekla, že se přeci nic neděje, tak co bych řešil?

Zajímavá zkušenost z venčení v psím výběhu na Kraví hoře 

Eš na volno s náhubkem, přišel ridgeback, na volno bez náhubku. Eš si – tradičně – stoupl k psovi a šup bradu nad koutek, prostě provokačka..ridgeback to samozřejmě nevydržel a nenechal si to líbit, tak se do sebe kluci pustili, co jiného. Chvíli se mydlili (rvačka typu "kdo je šéf"), pak zůstali za mohutného vrčení a cenění zubů stát proti sobě. Já tam jen stála a zírala na ty velký zuby. ruce se mi tam tentokrát strkat fáákt nechtělo.. ono to bolí  ale majitelka ridgebacka, starší paní, byla opravdu úžasná! Řekla úplně klidným hlasem: „Nesahejte na ně, jinak se do sebe zase pustí. Zkusíme si je odvolat, zvládnete to?“ no dobře, nic jiného nezbývalo.Tak jsme si obě couvli a začaly sladkými hlásky volat ty svoje bijce. Kluci najednou začali vnímat, ohlídli se na nás, pak zpátky na sebe, pak na nás a radostně, i když obezřetně, přiběhli.

Tybrďo!! Opravdu se na tu bitku vykašlali a přišli!! Ta paní na mě kývla: „Dám mu koš a zase je pustíme, souhlasíte?“ Kývla jsem, samozřejmě – jen ať si to kluci vyříkaj, ale s rovnýma šancema. Ale jim už se do toho vůbec nechtělo, chvilku kolem sebe chodili a cenili zuby a pak si začali hrát s jinýma štěňatama a fenkama.. super! Jsem moc ráda za tu paní, má můj obdiv za zachování chladné hlavy! Byla úžasná.. a to že její pejsek neměl koš mi v tomto případě ani nevadí – on přece není ten, kdo provokoval!

Klidná sobota

Byl to perný den: v sedm budíček a 20 min venčení, samozřejmě s přízemním letem kolem parku s prima fenečkou. Pak hurá do Židlochovic na obrany. Na cvičáku byl Ešův úhlavní nepřítel Lord a spousta jiných psů, se kterýma je potřeba se povrčet. Paniččina trpělivost má své meze, takže Eše čekala 2x izolace za mříží v odkladačce (bych si chtěla občas i s někým popovídat!). Pak na louce nechtělý coursing: zajíc nakonec utekl, uff. A v mezičase samozřejmě procvičování poslušnos...ti, jak jinak. V poledne jsme vyložili páníčka (šel do práce, brr). A hurá na trénink mantrailigu!! No chudák pes, ten bude úplně mrtvej.. a ještě nás čeká výlet 7 km na Ríšovu a Helenčinu studánku. Nebohý pes.. Ha! Kdepak ty věci - Eš se rozhodl, že ještě pořádně zapracuje: vletěl do lesa, ozvalo se praskání větví, jako by jel buldozer, pak Eš zaštěkal, praskání o něco blíž a přes cestu se prohnal divočák!! Ešík je pašák, dělá svou práci výborně - ale panička je looser a ZROVNA DNES si do batůžku nepřibalila flintu.. takže divočák na večeři výjimečně nebude. A protože honit divočáky v +7°C je děsná dřina, je potřeba se schladit!! Takový pes vymáchaný v bahně, to je prima!! Doma nás čekala vana, granulky (trapný paničko, když jsem ti NAHNAL divočáka!), Ešíka spinkáníčko a paničku každotýdenní úklid bytu..uff, devět hodin večer a konečně mám hotovo. Už se těším na pondělí, až si v práci odpočinu

Anketa