Valašské Kotáry 29-30.8.2014
Společně s Romčou a jejím Dexou (louisianský leopardí pes) jsme vyrazili z Brno do Královce u Valašských klobouků. Dexa jel v autě vpředu pod nohama a Ešík pěkně vzadu, to aby se kluci samou láskou nesežrali. Dexa bere našeho provokatéra Ešíka jako puberťáka a jeho vrčení a cenění zubů - povětšinou - ignoruje. Cestu jsme zvládly na jeden zátah, hladové ale šťastné, že jsme na místě. K našemu velkému zklamání neměli na základně už vůbec nic k jidlu. Docela nás to zaskočilo: tak velká akce a nemají zásoby? Ještě štěstí, že jsme měly v batůžku aspoň buchtu, kterou nám pro jistotu nabalil paníček. Stavění stanu a kennely za hluboké tmy byly opravdu nervy a samozřejmě se můj natlakování adrenalinem zrcadlilo i v Ešíkovi: od příjezu na všechny a na všechno preventivně štěkal, ostatně již tradičně. Aby toho nebylo málo, tak jsem si v té tmě a chaosu ještě vyhodila rameno. Stává se mi tak jednou do roka, obvykle ovšem v těch nevíc nevhodných situacích - naposled to bylo v lanovém parku na visuté překážce, 6 m nad zemí. Nyní se to přihodilo naštěstí na pevné zemi a dokonce se kousek ode mě ve tmě rýsovala silueta mé budoucí zachránkyně: "Ahoj, mohla byste mi pomoct prosím? Já podržím v pravé ruce vašeho pejska a vy mi vrátíte rameno, ano?" - "Rameno! To ne já to neumím! - "Nenene, na tom nic není, to mi akorát zatlačíte takdle a je to!" Děkuji, Barčo, ani nevíš, jak strašně se mi ulevilo! Ono je to totiž tak, že čím déle je rameno vyskočené z kloubu, tím se bolest stupňuje. Když mi kloub zase přeskočí zpět na své místo, je to neskutečná úleva. A když se náprava povede rychle, bolí rameno druhý den jen přiměřeně.
Ve stanu se s Ešíkem spinkalo moc fajn, bylo to poprvé, ale bez problémů. Pokud je panička nablízku, je mi všechno jedno. Kolem našeho stanu chodili celou noc lidi, psi, ozývalo se štěkání, vytí.. Ešíček nevrčel, neštěkal, neřešil, spinkal. Nechala jsem nám zavřenou jen síť proti hmyzu, aby mu nebylo horko. Až nad ránem mě vzbudil chlad, takže jsem zavřela stan úpně.
Ráno po snídani vyrážíme! Cestou bylo horko a vlhko, takže se Ešík do kopce coural. Po rovince se šlo dobře, a z kopce nás brzdily bolavý kolena a naštvaný prstíky v pohorkách. Romča s Dexou nasadili rychlé tempo a nezpomalovali ani do kopce!! Trasa nás zavedla i na Slovensko. Cestou jsme potkávali zvědavé turisty. Zajímalo je, proč chodí kolem tolik lídí s pejskama a kolik že to jdeme kilometrů.
Za Vrašatským podhradím mě píchla včela, jauvajz. Zajímavé je, že nosím Zodac kvůli Ešíkovi, ale téměř každý trek ho polykám sama.
Po kontrolním bodě K1 nás čekal rozbahněný stoupák, vedro bylo čím dál úmornější, dokonce i Romča s Dexíkem zpomalili. Druhá půlka trasy byla hodně náročná - prudká klesání a dlouhá stoupání, obrovská psychická únava.. Hecly jsme se, neztrácely naději - vždyť k cíl už zbývá jen pár kolometrů! Po více než devíti hodinách jsme se opravdu objevili v Královci! Sláva!
Něco málo jsme snědli, odpočinuli si a večer po vyhlášení výsledků naskákali do auta v rozšířeném složení: 3 ženský, spousta zavazadel, Dexa pod nohama spolujezdce a Eš s fenečkou Beruškou vzadu v kufru. V jednu v noci jsem rozvezla pasažéry po Brně a šup domů, do vany a ve dvě v noci konečně do naší měkoučké čisťoučké postýlky - zasloužená odměna! Ale pššt, páníček za hodinku vstává do práce...
kategorie: MID, 40 km čas 9 hodin a pár minut,
https://valasskekotary.webnode.cz/
trasa: https://mapy.cz/s/cyrT
fotky: https://marci86.rajce.idnes.cz/Valasske_kotary_2014/
